neděle 21. srpna 2016

Co je to všímavost (mindfulness)?


Buddhistická meditační praxe rozvíjí schopnost označovanou v češtině slovem všímavost. Právě rozvinutí schopnosti všímavosti totiž umožňuje postupně prokouknout, jak funguje lidská mysl, a zároveň je jedním z předpokladů probuzení.

Aby člověk všímavosti porozuměl, potřebuje získat s jejím rozvíjením poměrně rozsáhlou osobní zkušenost. V tomto videu jsem požádal tři přátele, kteří takovou zkušenost mají, aby mi pomohli tuto pozoruhodnou schopnost představit.

CO JE TO VŠÍMAVOST (MINDFULNESS)?

Bhante Pavesa: Všímavost je schopnost mysli zaznamenávat neselektivně procesy na úrovni mysli a těla bez chtivosti k příjemnému nebo odporu k nepříjemnému.

Veronika Nevolová: ...Je to fenomén kontinuální duchapřítomnosti v mysli. Jde o to, že ta mysl neustále vidí, co se děje v těle a co se děje v mysli. A co je tam podle mě důležitý je, že je to něco jiného než pozornost. Například, když přijedeš na meditační zásed (retreat), tak ten učitel tě vede k tomu, abys dělal všechno pozorně, bděle, vědomě. To znamená, že když člověk vstává tak ví, že vstává. Když jí, tak ví, že jí. Ale to ještě není všímavost. Všímavost se v mysli začíná objevovat až ve chvíli, kdy ta mysl je schopná vidět ty věci, ale zároveň k nim nemít žádnou touhu nebo chtivost nebo odpor. A to je podle mne teprve všímavost. Například, když na meditačním zásedu soused zakašlá, já vím, že zakašlal. Ale když to ve mně vyvolá averzi, tak vím, že všímavá nejsem.

ROZDÍL MEZI VŠÍMAVOSTÍ A POZORNOSTÍ

Slovo všímavost v češtině svádí k tomu představovat si, že si všímáme předmětů ve vnějším prostředí. Tak to ale není. Na rozdíl od pozornosti je všímavost vždy zaměřená dovnitř, do těla a mysli meditujícího. Navíc všímavost zaznamenává procesy a nikoli obsahy mysli. Z hlediska všímavosti tedy není tak podstatné CO vidím, slyším, vnímám, ale jde o uvědomění si toho, že v mysli právě proběhl PROCES vidění, slyšení, vnímání… 

Jarmila Mikotová: Všímavá mysl vidí, jestli přemýšlí, asociuje, je v pocitech, prožívá, zabývá se tělesnými počitky a nebo jestli je někde úplně jinde a dívá se ven z okna.

Bhante Pavesa: Je rozdíl mezi všímavostí a pozorností, protože všímavost je dovedný, prospěšný stav mysli, na rozdíl od pozornosti. Hezký příklad je zloděj, který je pozorný, ale není všímavý.

Veronika Nevolová: On může být velmi pozorný na to, jak manipuluje s předměty, jak klade nohy ruce, když někam leze, ale v jeho mysli je chtivost, chtivost po tom lupu. A ta chtivost po tom lupu, ukazuje na absenci všímavosti. Protože kdyby on viděl svojí chtivost a nechal jí být, tak už by neměl potřebu loupit.

VŠÍMAVOST A VHLED

Při rozvíjení všímavosti si postupně zvědomujeme stále více přítomných prožitků a učíme se připouštět si je, vědomě je prožívat, nebránit se jim ani na nich neulpívat… To je ale teprve začátek!

Jarmila Mikotová: Když medituješ a všímavost se zrychluje nebo zostřuje, tak vidíš ty procesy v těle i v mysli jako procesy složené z jednotlivých okamžiků. Čím déle medituješ, tak tím je všímavost častější. Takže si všímáš třeba jednou za vteřinu, pak jednou za půl vteřiny, zlomek vteřiny...

Veronika Nevolová: A začíná vidět, že každý jev je stejný jako jakýkoliv jiný jev v tom, že vzniká, trvá a zaniká, vzniká, trvá a zaniká. A začíná tam vidět nějaký univerzální princip tohoto světa. A díky všímání si a vidění tohoto principu v mysli pak začínají uzrávat určité vhledy, jako vhled do té pomíjivosti, vhled o útrpnosti, atd. A silné prožití těchto vhledů vede k určité změně té mysli samotné. Ale neznamená to, že ten člověk přestane prožívat nepříjemné věci. Lidi si často myslí, že jim bude jenom dobře najednou. To je hloupost. Aby mi bylo dobře, tak musím zažívat obě ty stránky, příjemný i nepříjemný. Ta finta není v tom být jenom v příjemnu, ale umět procházet nepříjemnými situacemi, neulpět na nich, ale taky zažívat příjemný a také na nich neulpět. To je ta cesta. Střední cesta.

neděle 14. srpna 2016

The Trauma of Everyday Life - TIP na knížku od Marka Epsteina


Jako by Buddha byl někdo důvěrně blízký a známý, tak mi to připadá od chvíle, kdy jsem dočetl novou knížku Marka Epsteina The Trauma of Everyday Life. Mark si dal tu práci, že zřejmě velmi podrobně prostudoval Buddhův život a dívá se na něj okem psychologa, analytika a také buddhisty a velmi citlivě a řekl bych trefně analyzuje věci a ukazuje souvislosti z Buddhova života, které dosud, myslím, nebyly známé.

Buddhovi zemřela maminka sedm dní po porodu. A Mark ukazuje, že to je dost možná zkušenost, kterou si Buddha v sobě nesl, a která možná stála v pozadí toho, že Buddha později měl tu potřebu vydat se na cestu duchovního hledání a hledat lék na lidské trápení, což se mu podařilo. Mark ukazuje celý ten příběh způsobem, který mě nadchnul. Co nebudu prozrazovat v detailu, ale co bylo pro mě obzvlášť zajímavé, je, že například vykládá pět Buddhových snů, které se dochovaly v záznamech a které se Buddhovi zdály krátce před osvícením. Já posledních několik let poměrně intenzivně přemýšlím nad tím, jaký je vlastně rozdíl mezi meditací a psychoterapií, v čem se obě metody podobají. A Mark ukázal právě na příběhu Buddhova života, že Buddha prostřednictvím meditace se i léčil, a že díky meditaci vlastně nějakým způsobem proměnil zkušenost velmi ranou, ke které se v psychoterapii někdy i docela těžko člověk dostává.

Mark se ve své knize poměrně často odvolává na Donalda Winnicotta, který v Čechách není příliš známý, a který právě zkoumal ranou interakci matky a dítěte a ukazuje, že právě tato zkušenost, kterou dítě získává díky matce je jakýmsi předobrazem všímavosti (mindfulness), která podobně jako to dělá matka s dítětem také reprezentuje zvídavý a akceptující postoj ke všemu, co se odehrává - a v kontextu té knížky je řeč především o pocitech a emocích dítěte a nebo dospělého.


Ta knížka mě zaujala především z následujících důvodů. Jednak velmi poutavě a řekl bych přátelsky přibližuje Buddhův život, ukazuje, že Buddha se potýkal s různými stíny na duši úplně stejně, jako se s nimi potýkáme my všichni. Knížka dále velmi fundovaně, zasvěceně rozebírá právě tu dětskou zkušenost, která někdy bývá dávána do souvislosti se vznikem tzv. vývojového traumatu nebo se někdy mluví o "narcistním zranění". A ukazuje, že právě matka dává dítěti určitý model, jak zacházet se svými emocemi, pocity. A třetí věc je, že knížka se právě dotýká toho průniku mezi meditací a psychoterapií a naštěstí tedy ukazuje, že přestože hrozí určité riziko tzv. spirituálního bypassu, tak přesto je v meditaci také nakonec možné zpracovat si i osobnostní problematiku.

Ta knížka je o tom, co Kundera nazýval "nesnesitelnou lehkostí bytí", Kabat-Zinn o tom mluví jako o "životě v té celé katastrofě" a Mark to nazývá "traumatem každodenního života". Je o tom, že všichni jsme nějakým způsobem frustrováni ve svých potřebách, ve svých citech. No a ukazuje cestu ven. Mark je bezpochyby velmi vyzrálý, zkušený autor s hlubokou znalostí východní i západní psychologie i meditace. A tak pokud vás zajímá příběh Buddhova života viděný okem psychologa a také zkušenost, kterou Mark nazývá "traumatem každodenního života", tak by se vám knížka mohla líbit.

sobota 13. srpna 2016

Emotional Awareness - TIP na knížku od Dalajlámy a Paula Ekmana


Paul Ekman patří k nejcitovanějším psychologům 20. století. Je emeritním profesorem psychologie na Kalifornské univerzitě v San Franciscu. Proslavil se především díky výzkumům zaměřeným na výraz emocí v lidské tváři a na rozpoznávání lží. U nás je Paul Ekman známý například díky knihám Mžik, Destruktivní emoce a Odhalené emócie a také díky seriálu Anatomie lži, který vysílala televize Prima.

Původně proto, aby udělal radost své dceři, účastnil se v roce 2000 tento vědec konference o destruktivních emocích, kde se setkal s jeho svatostí XIV. Dalailamou. Jak sám říká, toto setkání mu změnilo život. O několik let později, v letech 2006 a 2007 se pak Paul s Dalailamou znovu několikrát sešel, aby s ním diskutoval o lidských emocích a nalézání duševní rovnováhy. Z bezmála 40 hodin jejich konverzace vznikla kniha Emotional Awareness.

Pokud mohu zmínit několik věcí, které mně v knize nejvíce zaujaly, tak bych začal třemi faktory, které jsou i podle mých zkušeností pro zvládání emocí důležité a o nichž Paul Ekman i Dalailama v knize opakovaně diskutují. Kromě samotného 1) uvědomění si emoce (či prvotního pocitu), je pro konstruktivní zvládnutí emoce potřebný 2) vhled do mechanismu vzniku emoce a pochopení její povahy (moudrost) a dále 3) akceptující postoj (soucit).

Paul v knize vysvětluje, že emoce je vždy v prvopočátku nevědomá, a z hlediska přežití druhu to dává smysl. Právě nevědomost však zároveň mnohdy vede k destruktivnímu vyústění emoce. Určitý spouštěč aktivuje emoční scénář, k jehož vytvoření došlo v našem dětství a který nyní probíhá automaticky, slepě a je těžké ho změnit. Uvědomění si emoční jiskry dříve, než zažehne plamen, hraje tedy důležitou roli. Není to však jediný faktor.

Dalajláma v knize poukazuje na to, že schopnost všímavého uvědomění je v Buddhově učení spojována zároveň s hlubokým vhledem a porozuměním zákonitostem fungování procesů probíhajících v těle a mysli – tedy s moudrostí, která je dalším důležitým faktorem, jež rozhoduje o konstruktivním či destruktivním vyústění emoce.

Konečně se oba diskutéři shodují na důležitosti specifického postoje či náhledu na danou emoci a probírají možnosti rozvíjení soucitu jako třetího podstatného faktoru, ať už je namířen dovnitř vůči vlastním prožitkům, a nebo pak ven vůči druhým lidem či bytostem.

Co bylo pro mne v knize poučné, je dále odlišení nálad neboli dlouhodobějších stavů mysli od emocí. Paul se na nálady dívá nanejvýš skepticky. Podle Paula nálady nejsou NIKDY užitečné, protože vedou ke zkreslenému vnímání skutečnosti. Zatímco bez emocí se nedá žít, je podle něj velmi žádoucí učit se pracovat s náladami a eliminovat jejich vliv. Přiznám se, že takhle jednoznačně jsem si negativní vliv nálad předtím nikdy neuvědomil.

Za vůbec nejzajímavější část knihy považuji pak diskusi týkající se hněvu, rozhořčení, nenávisti a nelítostného soucitu. Paul s Dalajlámou uvažují o smyslu hněvu a jasně odlišují na jedné straně nekompromisní postoj vůči konkrétnímu neprospěšnému skutku od postoje vůči osobě pachatele. Ukazují, že je možné na jedné straně využít sílu k obraně nebo abychom zabránili škodlivému chování a na straně druhé přitom zachovat soucit vůči pachateli. Mluví také o odpouštění, které podle nich znamená nechat plavat negativní pocity namířené vůči pachateli, neznamená to ale nečinit pachatele odpovědným.

Paul v knize Emotional Awareness velmi otevřeně mluví o svém životě, o svém vztahu s otcem i se svou ženou a konečně i o tom, jakou osobní transformací prošel poté, co se poprvé setkal se současným Dalajlámou. Díky tomuto upřímnému sdílení získala pro mne kniha výrazný lidský rozměr a zapůsobila na mne víc, než kdyby byla pouhou vědeckou diskuzí. Četl jsem jí jedním dechem a působila na mne, řekl bych, léčivě.

Myšlenky bez myslitele - TIP na knížku od Marka Epsteina


V devadesátých letech minulého století stále více psychoterapeutů začalo objevovat principy týkající se fungování naší mysli a našeho prožívání, které už před dvěma a půl tisíci lety důkladně prozkoumal historický Buddha. Mark Epstein patří k autorům, kteří se právě tím, co si psychoterapie a Buddhovo učení mohou navzájem nabídnout, už v těch 90. letech intenzivně zabýval a v roce 1995 shrnul své zkušenosti a úvahy ve své první knížce, kterou bych vám dnes chtěl představit. Jmenuje se Myšlenky bez myslitele.

Když jsem tu knížku v 90. letech četl poprvé, tak jsem si z ní odnesl především model, který zachycuje následující obrázek:

Kolo života

Tomu obrázku se říká "Kolo života" a je to vlastně taková mapa, která zobrazuje šest oblastí, šest sfér existence, v nichž se podle Buddhova učení může individuální duše přerozovat podle své karmy.

Mark ukázal, že tyto sféry je také možné chápat jako jakousi metaforu pro naše mentální stavy a že podle toho, v jakém jsem momentálně duševním rozpoložení, tak se dá říci, že se nacházím už v rámci tohoto svého života v té nebo oné sféře. Dá se říci, že jestliže je má mysl např. zmítána vášněmi asi ve smyslu, jak popisoval Freud, tak se vlastně mentálně nacházím ve sféře zvířecí. Jestliže v mé mysli převažuje paranoidní strach psychotický, pak se nacházím ve sféře pekla. Jestliže narážím na to, že některé mé základní potřeby z dětství nebyly naplněny a já vlastně celý život hledám to uspokojení a nedokážu ho nalézat, tak potom se vlastně ocitám v říši hladových duchů.

Co bylo pro mně ale zajímavé, je, že z hlediska Buddhova učení jsou považovány za problematické i sféry vyšší, nebeské - sféra titánů a bohů, přestože se v nich subjektivně mohu cítit velmi příjemně. Z hlediska Buddhovy nauky mysl, která spočívá v těch vyšších sférách, může být stejnětak zaslepená právě tím příjemným, jako je v nižších sférách zaslepovaná tím nepříjemným. A tak se stává, že zkrátka např. v těch sférách vyšších jednak začínám zakrňovat, ztrácím motivaci k dalšímu rozvoji a mohu např. také postrádat schopnost empatie, protože poněkud zaslepen svou momentální příjemnou náladou přestávám být schopen si uvědomovat, jak jsou na tom ti lidé, kteří se svou myslí nacházejí ve sférách nižších.

Když jsem si knížku - tentokrát tedy v českém překladu - po letech teď přečetl znovu, tak musím říci, že mě velmi oslovila i její další část, která se týká říše lidí. Velmi častým tématem, se kterým za mnou lidé přicházejí, je totiž takový ten perfekcionismus, resp. pocit, že ať dělám, co dělám, tak nikdy to není "dost", pocit nedostačivosti a nebo případně hledání toho, kdo vlastně jsem a kam směřuju a co dává mému životu smysl. Mark popisuje tuto problematiku v termínech narcismu a zároveň ale ukazuje, že větší nebo menší míra narcismu je nám jako lidem vlastní, že tím narcismem více nebo méně trpíme všichni. A ukazuje také, že buddhistická meditace všímavosti a vhledu - vipassaná právě na tento narcismus cílí, a že je nástrojem, který nám umožňuje se tohoto břemene zbavit.

Poslední část knihy mě asi nejvíc pohladila po duši. Je to část, která se věnuje terapii inspirované Buddhovým učením. Mark mluví o terapeutově přítomnosti jako o faktoru, který umožňuje klientovi být všímavý. Zkušenost terapeuta s všímavostí se podle něj promítá do vztahu s klientem a do způsobu, jakým je terapeut schopen reagovat na klienta. Terapeut vlastně díky své přítomnosti vytváří klima, ve kterém si klient začíná všímat.

Mark v letošním roce slaví šedesátiny. Je to autor s obrovskou zkušeností s prolínáním Buddhova učení a psychoterapie a tak věřím, že pokud se o tuto tématiku zajímáte, tak by se vám knížka Myšlenky bez myslitele mohla líbit.

Tovil - TIP na knížku od Beatrice Kunovits-Vogt


Tradiční kmenové kultury rozšířené kdysi prakticky po celé planetě vysvětlovaly vznik duševních poruch jako výsledek působení zlých duchů. Mohou se současní psychoterapeuti inspirovat takovým přístupem?

Na začátku 20. století začali psychologové jako Carl Gustav Jung nebo Roberto Assagioli rozlišovat v psychice autonomně fungující části, které označovali jako komplexy a archetypy. Jacob Levy Moreno a později například Fritz Perls následně začali využívat tzv. psychodrama jako prostředek, během něhož pacient vede s těmito svými autonomně fungujícími částmi dialog. Psychologie se tak postupům přírodních národů pozoruhodně přiblížila.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se nezávisle na sobě tři ženy ze Západu rozhodly studovat v Asii tradiční šamanské metody léčení duševních poruch. Terry Clifford a Tsultrim Allione studovaly tyto metody v Indii a v Nepálu. Beatrice Kunovits-Vogt na Srí Lance. Knihu Tovil v níž poslední jmenovaná autorka představuje výsledky svého výzkumu vám nyní chci představit.

Beatrice v 80. letech tři roky žila na Srí Lance (mimochodem se svým tehdejším manželem Mirko Frýbou) a podařilo se jí něco mimořádného. Stala se žačkou domorodého léčitele Upaseny Gurunnanse, který jí zasvětil do metody tovil, používané k léčení duševních poruch. Beatrice prošla již předtím výcvikem v psychodramatu u Zerky Moreno. Když pak měla možnost účastnit se nočního rituálu tovil spojeného s tancem a bubnováním, dokázala velmi rychle rozeznat podobnosti s psychodramatickými postupy a rozhodla se tomuto tématu věnovat ve své disertační práci.

V knize Tovil Beatrice nejprve popisuje setkání s různými léčiteli na Srí Lance a vysvětluje jejich metody v jejich kulturním kontextu. Jádrem knihy je pak analýza tří kazuistik, resp. analýza průběhu tří různých rituálů tovil, kterých byla svědkem a které vedly k vyléčení tří konkrétních pacientů. Beatrice nejenom, že vysvětluje diagnostické postupy a popisuje jednotlivé kroky a fascinující detaily daných rituálů, ale především odhaluje principy, z nichž léčitel vychází, když přizpůsobuje průběh rituálu na míru danému pacientovi. Popisuje a dokládá strategické užití konkrétních prostředků terapie a vysvětluje, jak tyto prostředky působí. Právě to považuji za největší přínos téhle knížky, protože umožňuje západním psychoterapeutům inspirovat se nejenom vnější formou rituálu, ale především právě funkčními principy, které tovil využívá, a které lze při jejich skutečném pochopení snadno modifikovat tak, aby byly použitelné v naší kultuře.

Západní medicína disponuje jen velmi omezenými možnostmi, jak mírnit symptomy psychóz. Beatrice zdokumentovala postup, díky němuž se někteří pacienti na Srí Lance zbaví psychotických symptomů za jedinou noc. Knihu mohu doporučit nejenom psychoterapeutům, ale všem, kteří se chtějí dovědět něco o tradičních způsobech zvládání duševních potíží v jiné kultuře.

úterý 9. srpna 2016

The Deepest Acceptance - TIP na knížku od Jeffa Fostera


Uvědomění a přijetí – to jsou dvě slova, která podle mého soudu vystihují, o čem je proces psychoterapie. Když se psychoterapie daří, tak si klient začne postupně stále více uvědomovat, co přesně prožívá v některých pro něj obtížných situacích a postupně se také vyrovnává s tím, že tyto prožitky se dějí právě tak, jak se dějí, že jsou takové, jaké jsou. A právě díky tomu dochází podle mne k oné žádoucí proměně, k „uzdravení“. Zní to jednoduše, ale i paradoxně, že? Obtížné na tom ovšem je především to, že de facto není možné zprostředkovat takové poznání a dovednosti jen slovy. A tak "narafičit podmínky" tak, aby to klient sám zažil, objevil a naučil se - to je opravdové umění psychoterapie. I přesto jsem nedávno našel knížku, která popisuje celé to tajemství, jak dochází k této proměně skrze uvědomění si a přijetí. A dělá to způsobem, který je natolik laskavý a moudrý a inspirující, že jsem se rozhodl vám jí krátce představit. Ta kniha se jmenuje „The Deepest Acceptance“ a jejím autorem je Jeff Foster.

Upoutala mě upřímně řečeno zvláště druhá část knihy, kde autor píše o vztazích, o závislostech a o úskalích duchovního hledání. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti s klienty totiž vím, jak ošidná může být situace, když člověk nabude nějaké transpersonální poznání. Poměrně často se bohužel stává, že takový člověk zaujme ke každodennímu životu velmi nemoudrý a skrytě značně nadřazený postoj. Jakoby každodenní život byl něčím, co se ho tak úplně netýká, co není důležité. Namísto pocitu sounáležitosti a niterného propojení se vším živým, namísto lásky ke všemu, co nás obklopuje, se tedy vyvine spíše pocit vnitřní izolace spojený navíc s pocitem jisté výlučnosti nebo nadřazenosti. „Při hledání nibbány jsme odmítli samsáru“, píše Jeff a varuje před tímto nebezpečím.
Píše pak naopak o tom, jak do života přenést onen duchovní vhled a jak žít probuzený život - naplno, v samsáře a ve vztazích.

Jeff píše o intimním, blízkém vztahu k životu, který žijeme. K tomu každodennímu životu, který je relativní, ale který nezanikne, když se dotkneme transpersonálního, transcendentního poznání. Píše o otevření srdce, o soucitu vůči sobě samému, o soucitu ke všemu, co nás obklopuje. O skutečných, opravdových, upřímných vztazích k sobě i ke všemu okolo. Konstatuje, že teprve jestliže člověk přijímá sám sebe a nepotřebuje tudíž to přijetí od druhých, tak si může dovolit být „brutálně upřímný“. A tato „brutální upřímnost“ je podle něj předpokladem opravdových vztahů. "Všichni hledáme lásku“, píše Jeff, „jak hříšník, tak i světec.“ A tuto "touhu po přijetí" dává pak dále do souvislosti i se všemi závislostmi. Ukazuje, jak bezpodmínečné přijetí touhy, která nás žene do závislosti, umožňuje závislost překonat. Ukazuje cestu k vnitřní svobodě...
Jestli máte rádi knížky Jacka Kornfielda, Pemy Chodron nebo Eckharta Tolleho, tak by se vám knížka The Deepest Acceptance  mohla líbit. Pro mne to bylo inspirující čtení.

Mindfulness - TIP na knížku od Josepha Goldsteina


Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jaký titul bych vybral, kdybych měl někomu doporučit jen jednu knížku týkající se všímavosti, a dlouho jsem se nemohl rozhodnout. Ovšem jen do chvíle, kdy Joseph Goldstein vydal svoji novinku "Všímavost - Praktický průvodce k probuzení. A bylo jasno!

Tahle knížka je zvláštní tím, že má takového svého staršího sourozence a tím je disertační práce buddhistického učence a mnicha německého původu - ctihodného Analayo - "Satipatthána - Přímá cesta k realizaci". Joseph se netají tím, že Analayovu práci používal jako jakousi předlohu pro svojí knížku. Zatímco Analayova disertace je ale psána akademicky a spočívá vlastně na komparaci původních textů a jejich interpretaci, tak Josephova knížka je psána s důrazem na praxi a je srozumitelná jakémukoliv čtenáři.

Je třeba říci, že Joseph patří k vůbec prvním západním učitelům meditace. Spolu s Jackem Kornfieldem Joseph vyučuje v USA meditaci už od roku 1974, to znamená více než 40 let. A na té knížce je to v tom nejlepším slova smyslu znát.

Pokud jde o obsah knihy, tak Joseph se klasicky věnuje čtyřem polím fenoménů, které všímavost zaznamenává, to znamená tělesným fenoménům, cítění, stavům mysli a obecným kategoriím fenoménů a mentálním faktorům, které všímavost zaznamenává v rámci čtvrté satipatthány. Této kategorii, té čtvrté satipattháně, mimochodem věnuje Joseph největší část knihy, asi dvě třetiny.

Ve své "Rozpravě o podkladech všímavosti" nabídl Buddha meditujícím klíče, takzvané matice, které umožňují velmi trefně klasifikovat všímavostí zaznamenávané fenomény. Matice pěti překážek, pěti skupin lpění, šesti vnějších a šesti vnitřních smyslových základen, sedmi faktorů probuzení, čtyř ušlechtilých pravd a matice ušlechtilé osmičlenné stezky nejenom, že shrnují vlastně veškeré Buddhovo učení, ale především umožňují meditujícímu zaznamenat tyto skutečně existující fenomény ve svém vlastním prožívání a tím si ověřit jejich pravdivost a také pochopit jejich podmíněnost a skutečnou povahu. To je mi na Buddhově učení velmi sympatické.

Knížka má jednu malo "mušku", kterou si dovolím Josephovi vytknout. V "Rozpravě o podkladech všímavosti" Buddha opakovaně nabádá meditující, aby fenomény sledovali zevnitř i zvenčí. A tahle formulace bývá různými meditačními učiteli vykládána různě. Joseph tuto instrukci vykládá tak, že máme sledovat to, co prožívají druzí lidé a to je interpretace, se kterou osobně nesouhlasím. Joseph v této souvislosti mluví o rozvíjení empatie a soucitu, což samozřejmě jsou věci, které do Buddhova učení patří a jsou potřebné. Spojovat je ale takto se všímavostí je zavádějící. Všímavost je vždy zaměřená dovnitř. Zaznamenává to, co se děje v těle a mysli meditujícího.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že všímavost není možné pochopit na základě četby knížek. Je potřeba jí rozvíjet prakticky a poznávat jí na základě vlastní zkušenosti. Nicméně pokud se věnujete meditační praxi v každodenním životě a nebo jednou za čas intenzivně někde v ústraní, tak si myslím, že knížka Josepha Goldsteina pro vás bude opravdovým potěšením.