úterý 9. srpna 2016

The Deepest Acceptance - TIP na knížku od Jeffa Fostera


Uvědomění a přijetí – to jsou dvě slova, která podle mého soudu vystihují, o čem je proces psychoterapie. Když se psychoterapie daří, tak si klient začne postupně stále více uvědomovat, co přesně prožívá v některých pro něj obtížných situacích a postupně se také vyrovnává s tím, že tyto prožitky se dějí právě tak, jak se dějí, že jsou takové, jaké jsou. A právě díky tomu dochází podle mne k oné žádoucí proměně, k „uzdravení“. Zní to jednoduše, ale i paradoxně, že? Obtížné na tom ovšem je především to, že de facto není možné zprostředkovat takové poznání a dovednosti jen slovy. A tak "narafičit podmínky" tak, aby to klient sám zažil, objevil a naučil se - to je opravdové umění psychoterapie. I přesto jsem nedávno našel knížku, která popisuje celé to tajemství, jak dochází k této proměně skrze uvědomění si a přijetí. A dělá to způsobem, který je natolik laskavý a moudrý a inspirující, že jsem se rozhodl vám jí krátce představit. Ta kniha se jmenuje „The Deepest Acceptance“ a jejím autorem je Jeff Foster.

Upoutala mě upřímně řečeno zvláště druhá část knihy, kde autor píše o vztazích, o závislostech a o úskalích duchovního hledání. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti s klienty totiž vím, jak ošidná může být situace, když člověk nabude nějaké transpersonální poznání. Poměrně často se bohužel stává, že takový člověk zaujme ke každodennímu životu velmi nemoudrý a skrytě značně nadřazený postoj. Jakoby každodenní život byl něčím, co se ho tak úplně netýká, co není důležité. Namísto pocitu sounáležitosti a niterného propojení se vším živým, namísto lásky ke všemu, co nás obklopuje, se tedy vyvine spíše pocit vnitřní izolace spojený navíc s pocitem jisté výlučnosti nebo nadřazenosti. „Při hledání nibbány jsme odmítli samsáru“, píše Jeff a varuje před tímto nebezpečím.
Píše pak naopak o tom, jak do života přenést onen duchovní vhled a jak žít probuzený život - naplno, v samsáře a ve vztazích.

Jeff píše o intimním, blízkém vztahu k životu, který žijeme. K tomu každodennímu životu, který je relativní, ale který nezanikne, když se dotkneme transpersonálního, transcendentního poznání. Píše o otevření srdce, o soucitu vůči sobě samému, o soucitu ke všemu, co nás obklopuje. O skutečných, opravdových, upřímných vztazích k sobě i ke všemu okolo. Konstatuje, že teprve jestliže člověk přijímá sám sebe a nepotřebuje tudíž to přijetí od druhých, tak si může dovolit být „brutálně upřímný“. A tato „brutální upřímnost“ je podle něj předpokladem opravdových vztahů. "Všichni hledáme lásku“, píše Jeff, „jak hříšník, tak i světec.“ A tuto "touhu po přijetí" dává pak dále do souvislosti i se všemi závislostmi. Ukazuje, jak bezpodmínečné přijetí touhy, která nás žene do závislosti, umožňuje závislost překonat. Ukazuje cestu k vnitřní svobodě...
Jestli máte rádi knížky Jacka Kornfielda, Pemy Chodron nebo Eckharta Tolleho, tak by se vám knížka The Deepest Acceptance  mohla líbit. Pro mne to bylo inspirující čtení.

Žádné komentáře:

Okomentovat